O lesním hemžení...

A o tom, co vše obklopuje les. O tom, co je možná Krakonošovo a možná jen jedním z prvních dětských ponaučení. Malá vzpomínka na hemžení.

Jako malej jsem samosebou věřil, že reálná existence skřítků, a to především lesních, je prostě bez diskuze. Tradiční výpravy do lesa, posilněné tornou se svačinou, byly nutností. A to nám bylo krásných deset, možná dvanáct let a celý svět, nepoznaný a troufale vyhlížející kdesi všude kolem, byl nadosah.

Ušli jsme pět, šest kilometrů hluboko do krkonošských lesů a mířili " k nám domů " , na chatu. Do pevnosti, kam mohli jen vyvolení. Chudinka sotva stála, střecha se sypala dolů, kdosi se marně jedno léto snažil ji opravit výstavbou zcela nefunkční zdi ale všechno bylo marné. Dnes se stále ještě divím, že nám ta chuděra nespadla na hlavu. Ale byl to náš hrad. Naše chlouba. Každej kluk, co byl v našem věku by nám ji záviděl.

Ze všech místností zbyla jen jedna trochu použitelná, tj. obyvatelná. Se stolem, dvěma lavicemi a rezavým lustrem v posledním tažení ( co zbytkem lesku odrážel chlapecké snažení o zvelebování čehokoli, co se vehementně bránilo ) . Stěny zevnitř zmizely pod výzdobou zavěšených nástrojů, typu sekery a kladiva, popřípadě starých map, nalezených ve dřevníku. Klubovna byla výstavní. Lesy byly tiché, vítr šeptal vlastní řečí a nám bylo v tom malém světě, soukromém vesmíru, navýsost dobře.

Onehdy také proběhla první výprava. Taková " cesta do pravěku " vzhůru na půdu. Za tmou a senem, po schodech nahoru, rezavé zábradlí a vzdálené okénko na konci, jako oltář zářící do prostoru. Dvojice postav, jedna lucerna, žhavý olej, seno, ztrouchnivělé dřevo a hromada sena. K tomu dvakrát naivní dětská představa, že " tohle neblafne ani vomylem " a taky, že lucerna na zemi neskončí ani kdyby ožila půda a zařechtaly schody. Ve finále nám přišel za odměnu blíž pouze krásný výhled do lesa přes pavučinami okrajkované okénko, co málem vypadlo údivem z naší přítomnosti a pak už jen hemžení drobounkých tvorečků. Pokud jsem byl do té doby přesvědčen, že existují bytosti z lesa, co nejdou vidět pokud ony samy nechtějí, tak v té chvíli jsem na ně docela zapoměl.

Bylo to jako ve snu. Odněkud zespoda ze sena se hemžilo větší než malé množství vos. Já cítil, že jsem cosi rozkopl ale dokud nepřišla reakce, pozornost směřovala jinam. Ke světlu. A ne k tomu žhavému, co jsem držel zavěšené v ruce.

Pokud jste někdy zažili bodání vosího roje, víte co to je. A vlastně to ani nemusel být vosí roj. Prostě velmi naštvaní tvorečkové, kterým jsem byl nepřítelem ( zcela po právu ) . A čím více se oháním, tím více žihadel inkasuji. A nepomohl mi ani oltář v podobě okénka, který byl přímo předemnou, ani cokoli dalšího. Dva páry nohou kdesi na ramenou, schody po třech, pád do hlíny a tma. Kamarádův trochu vyděšený smích, neschytal narozdíl od mé hlavy ani jedno žihadlo. A lucerna kdesi nahoře, mé ruce prázdné.

Doteď naprosto nechápu, že nám ona klubovna, pevnost a hrad, nevyhořela do základů. Možná skřítci, co jsou vidět jen když oni sami chtějí. A možná prosté štěstí. Kamarád nakonec na vosu ještě stihl sednout na židli, když jsem se dole motal s opuchlou hlavou, ve které tkvělo asi patnáct žihadel. Poprvé opilý, ne však alkoholem ale jedem. Není do smíchu ale ani do pláče. Je prostě jinak. Hlava pálí, bolí a tepe. Svět se houpe. Půda dobita ale nikdo nepočítal s jejími obyvateli, patřícími lesu. Možná tam bylo Krakonošovo. A možná prostě jen jedno z dalších ponaučení pro život.

Od té doby na to semtam vzpomínám a je mi docela fajn. Vím jak to bolelo a vím, že od té doby jsme tam už tolik nechodili až jsme přestali úplně. Nedávno jsem na tom místě byl a mimo hromady prken a kamenné podezívky už není po stavbě ani památky.

Stala se lesem, ze kterého vznikla.