Byl podzim, léta by pohledal a podzimu pocítil. Trojice turistů a několik zavazadel, velké vyhlídky na velkou krajinu. Nekonečné planiny ponořené v mlze, jako by se pomalu usínající příroda koupala v mléce... Malé ohlédnutí za říjnovým podzimem milého roku v doprovodu mých fotek.
Naše cesta začala ve městě Volary, co se rozkládá v rozsáhlé kotlině při Teplé Vltavě na jihovýchodním okraji Boubínského masivu. Krásné, nesmírně klidé a tiché město, kde končí městský ruch a trochu i civilizace ( jen v dobrém slova smyslu ). Městečko, jehož historie se začala psát okolo roku 1359, vzniklo jak jinak než díky Zlaté Stezce, co jím prochází. Městečko má krásný kostel Sv. Kateřiny ( který jsme bohužel viděli jen zvenku, byl zamčený ) a dost mrazivý hřbitov, který jsem zčásti zachytil na fotografiích. Byl zde tzv. pochod smrti, na kterém bylo umučeno 96 vezeňkyň - šlo o pochod z koncentračního tábora Ravensbruck v květnu 1945. Hned za hřbitovem už Zlatou stezku lemuje Alej Zlatá Stezka. To jsou chráněné stromy, svou zelenou a klidnou přítomností jako posvátné majáky, zcela nepřehlédnutelné. Pak následuje kompletní dochovalá lesní Křížová cesta z 19. století, postavená na vrchu Kamenáč. Když se posuneme dál, máme tu hrad Hus, který vznikl v roce 1341 a který stojí opravdu vysoko aby hlídal stezku, která jej protíná. Taktéž více na fotkách. Nakonec prvního dne putování skončilo u Křišťanovického rybníku a pak krásná desetikilometrová cesta zpět do Volar. Dalším dnem bylo pak putování po červenné stezce až do malebného nádraží v Zátoni, ztraceného tak akorát hluboko, aby tam jezdil motoráček :) . Zde vznikla řada asi těch nejhezčích fotek, plných mlhy a ticha, zcela mimo civilizaci.
Nakonec přidám ještě několik stručných postřehů a poznatků. Na rohu Volar se nachází starý, rozpadlý pivovar, do jehož areálu se lze bez problémů dostat ( ale nelze tam nalézt krom bordelu nic ) . Stavba pochází z roku 1875, voda na pivo se čerpala z 5-ti pramenů. Doba prosperity byla nejspíše krásná ( jak už to tak bývá ), dodávalo se dokonce do 37 čepovacích míst. Pivo prý konkurovalo i Plzeňskému Prazdroji ( sládkem býval bývalý plzeňák ). Vše bohužel zaniklo v šedesátých letech 20. století. Tuto stavbu mám zachycenu na fotkách také. Zaujalo mne, že " Co jsou Čechům Chodové, to jsou pro šumavské Němce Volarané " . Taktéž je zajímavé, že jsou Volary největším městem horské Šumavy a že znamenaly pro Zlatou Stezku opravdové útočiště. Byla zde největší noclehárna na české straně Zlaté Stezky a také se tu dodržovalo " zvonění o desáté " pro zbloudilé karavany, aby snáze trefily k městu. Bohužel jsem neochutnal prý vyhlášenou " Volarskou Zlatou " , což má být místní bylinná pálenka a neviděl krásné muzeum ( protože bohužel funguje jen do září ).
Pokud máte zájem vidět více a přečíst si více, pak zde.
