Norské putování v roce 2012

Tento rok jsem se poprvé vydal skutečně daleko, do severských plání, kde se zastavil čas. Krásnější přírodu si lze představit jen těžko, fotil jsem za těch 13 dní v průměru 200 fotek za den. A tady je úzký výběr toho, v čem cítím duši severské krajiny.

L I L L E H A M M E R

Městečko Lillehammer pro nás začalo úžasným pohledem na jezero Mjøsa. Toto největší norské jezero s rozlohou 365 km2 a délkou pobřeží 273 km (přičemž největší hloubka je až 468 m) nám učarovalo jak svou barvou, tak svou nekonečností. Samotné městečko je slavné především díky Olympiádě, která se tu konala v roce 1994.

 jezero Mjøsa

Rozhodně zde doporučuji navštívit známý skanzen Maihaugen. Je v něm skoro na dvěstě budov, má v sobě muzeum řemesel a rozhodně vám na něj nestačí půl dne. Skanzen založil norský lékař a sběratel lidového umění Anders Sandvig (1862 - 1950). Skanzen má tři části : Selskou / vesnickou část (orientující se na první vesnice okolo 15. - 19. století), Historické město (kolekce budov z Lillehammeru okolo 19. století) a Současnou / obytnou výstavbu (typické rodinné domy v Norsku 20. století). Pro mne byly fascinující všechny části - jak ta stará, tak ty pozdější.

 skanzen Maihaugen

N P  R O N D A N E

 Národní park Rondane byl založen v roce 1962. Má deset vrcholů, přesahujících výšku 2000 metrů. Od roku 2003 má park krásných 963 km2. My jsme tu začali výpravu, která měla skončit dobytím vrcholu nejvyššího - tím jest Rondslottet se svou výškou 2183 m/nm. Díky počasí, typicky norskému, se nám nakonec podařilo dojít pouze kus od sedla, kde už nebylo možné jít dále - nebylo by prostě nic vidět a jít tam pouze s pocitem, že jsme byli nahoře, to nám nestálo za to. Každopádně mám tu hromadu fotek pořízených v okolí tohoto velikána, především pak od chaty Rondvassbu a jezera Rondvatnet.

 jezero Rondvatnet

Konec naší tůry byl ještě obohacen o velké a nadmíru příjemné překvapení - viděli jsme úžasné vodopády Storulfassen, ke kterým vedla malá stezka. Byly větší, než jsem čekal a ačkoli pršelo vydatně, povedlo se mi mnoho fotek, včetně sestupu dolů k nim.

 vodopády Storulfassen

R A F T I N G - S J O A

Řeka Sjoa je ledovcovou řekou, která je naprosto ideální pro vodáky. Patří totiž k jedněm z nejkrásnějších a nejatraktivnějších řek v evropě. Její hlavní tepna je úzce svázána s nejvyšším pohořím Norska - Jotunheimen. Její proud se postupně zvětšuje přítoky od legendárního jezera Gjende. Díky tomu, že cestou ještě proteče dvěma jezery - Ovre a Nedre - není tak studená. Každopádně při naší jízdě měla přibližně 12 stupňů.

 rafting na řece Sjoa

Zábavné cvičení s vesly na souši, neopreny, lehké bundy, vesty, helmy a neoprenové botky. Každý veslo do ruky a v rychlosti se naučit základní pravidla : jednak jak ovládat člun podle příkazů od kormidla a druhak možnost vypadnutí ze člunu. To bylo zcela reálné a cvičilo se poctivě. Bláhové doměnky, že nasedneme a zůstaneme víceméně suší až do cíle byly skutečně bláhové.

Ke konci jízdy následovala poslední peřej a konečné potápění do vody. Skutečně - jako bonus pro otrlejší (ti, kdo nechtěli mohli předtím vystoupit na břeh) se ufoukl člun a kormidelník navedl člun špičkou (schválně nejvíce obsazenou) do "ocásku" peřeje. Takže člun nabíral vodu a buď se podařilo lidi dostat ze člunu do vody a nebo ne. Tuto kratochvíli zjevně mají oblíbenou všichni "Gajdi" - tedy kormidelníci - protože i Norové, kteří tam byli na člunech, blbli stejně. Našemu člunu se dařilo 3x přečkat, takže jsme se nekoupali - snad nějak instinktivně jsme se pokaždé seskupili více doprostřed (když jsme začali nabírat vodu) a ustáli to. Z ostatních člunů už se dařilo Gajdům více, potopili více posádek, které potom byly loveny každým, kdo byl na vodě (včetně házení lana a pomoci norské posádky).

 rafting na řece Sjoa

 N P  D O V R E F J E L L 

Národní park Dovrefjell byl založen roku 1974. Má rozlohu 265000 ha, nejvyšším vrcholem je překrásná Snøhetta. Tato hora se nad našimi hlavami tyčila ke konci výpravy a věru bylo na co se dívat. Velká část parku leží v nadmořských výškách 1600 - 1800 m.

Naše výprava začala postupným výšlapem na náhorní plošinu od parkoviště v Raudbekken. Po prvotním převýšení jsme se postupně dostali do mlhy, která postupně zcela ustoupila a šlo jednak její překrásné mizení fotit za sebou a pak také výhledy do kraje. A ty byly neskutečné.

 ustupující mlha v NP Dovrefjell

Na této výpravě byl jedním z hlavních taháků Pižmoň Východní. Tato - tak trochu větší chlupatá kráva / případně menší bizon - se nám poštěstila k vidění nejen jako samotný jedinec (toho jsme viděli tak kilometr pod sebou) ale i v početném stádu.

Tato zvířata zde žila do konce poslední doby ledové, poté se již nikdy nevrátila. V roce 1930 zde bylo vysazeno několik jedinců, dovezených z Grónska - pak přišla nesmyslná druhá světová válka a zvířata byla vyhubena. K zatím poslednímu (a já doufám že už žádné další nikdy nebude potřeba) vysazení do této překrásné krajiny došlo v rozmezí let 1947 - 1953. Od té doby zvířátka spokojeně žijí a přibývá jich. Jsou plaší, na blízkost menší než 200 metrů prý i docela nebezpečná (pokud chrání stádo a cítí se v nebezpečí).

 pasoucí se Pižmoni Východní

Dovrefjell byl úžasný - všude tekly vodopády (což je klasika), řeky, pásli se Pižmoni a semtam byl sníh. Krajina tichá a hory majestátní.

 NP Dovrefjell ve svém tichu a modravém nádechu

T R O L L S T I G E N 

Trolí údolí bylo dalším naším výletem v Norsku. Byl to výlet poměrně deštivý, nepříznivý na focení a v duchu klasického Norského počasí. Štěstí vidět Trolí stěnu jsme díky mlze neměli. Vyjeli jsme nahoru po Trollstigenu (Žebřík Trollů) a zde se rozprchli do kraje. Doslova. Jednak je na fotce vidět úžasný výhled, který ukazuje většinu ze stezky (kam se pomalu šplhají busy, auta a motorky) a pak především velikány, kteří toto údolí tvoří. 

Trollstigen - Žebřík Trolů

 Kogen (Král) a Bispen (Biskup), nejvyšší z nich

Navštívili jsme jednak centrum s restaurací - architektonický skvost, kde se dá jednak koupit Trol (ten se sice dá koupit skoro kdekoli ale tady jich měli velký výběr) a pak dát výborné mlsáníčko. A to za nijak větší cenu - oproti Čechám, kde si účtují až desetinásobky cen, když jste na nějakém vyšším turistickém bodě (nudná Sněžka). Zde mají přímo úžasně čerstvou kávu (skutečně namletou), moučníky, vyvařují a mají čerstvé sendviče. Mezi tím vším se dá pokoukat výstava historie tohoto místa (především jak se to tu celé stavělo). Jako všude v Norsku je tu dokonale čisto a máte dobrý pocit.

 centrum s restaurací - kousek odtud padá dolů vodopád Stigfossen

Vyhlídka Trolltindan byla námi zavržena protože v mlze nemělo moc smysl jít na vyhlídku (bez řádného rozhledu do kraje). Tak jsme se pustili na opravdu zajímavý sestup - od kraje vodopádu Stigfossen jsme sestupovali příjemně značenou cestou a pomalu protínali zákruty silnice a dokonce v jednu chvíli museli jít přímo pod vodopádem (který nám zkropil záda - ne pod tím velkým ale pod malým). Pršelo stále, fotky ale jsou - cesta by měla být nafocena tak, aby jste měli nějakou představu jak se tam šlo.

Řeka, ve kterou se postupně spojily vodopády se ukázala jako ideální na focení - naše stezka šla těsně vedle ní a já zde také poprvé nabral do bot (díky mokré trávě a taky tomu, že jsem si nevzal vysoké botky). S mokrým pocitem na palci a Flapjackem v žaludku (výborná ovesná tyčinka) jsem nafotil něco vody ze stativu a postupně jsme dorazili až do kempu, který stál kousek v údolí.

blízké okolí Trollstigen

G E I R A N G E R F J O R D

Geirangerfjord je ledovcový fjord na západě Norska. Jeho délka je 15 kilometrů, tvoří jednu z větví Storfjordu. Je zapsán v UNESCO, jezdí tam obrovské parníky z moře a celkově je jednou z nejvyhledávanějších destinací v Norsku. Už jen příjezd do něj, je postupným odhalováním krásy, kdy nejprve uvidíte tento skvost pod sebou (tedy obrovské údolí s koncem fjordu, městečkem a parníky) a pak k němu postupně sjedete. Cestou ještě potkáte vyhlídku s umělým vodopádem (vedeným po skleněném náběhu na skálu) a výhledem na vše, co se pod vámi rozkládá.

 Geirangerfjorda jeho turistické centrum

parník - naprosto běžný výskyt v těchto končinách

My se vydali na legendární plavbu lodí po fjordu mezi vodopády. Těch je tu opravdu obrovské množství, včetně Sedmi Sester - to je sedm vodopádů vedle sebe, které padají kolmo po skále do vod fjordu. Legenda Sedmi Sester je prostá - proti nim teče vodopád Nápadník, který se prý postupně ucházel o ruku každé z nich ale pokaždé byl odmítnut. A tak se dal na pití - a nejspíše pije dodnes. Voda dole na Nápadníkovi totiž obtáčí skalní výběžek, podobný lahvi alkoholu. Inu, chudák - už mu to zůstalo navěky (dokud voda nevymele něco jiného).

Mezi další rarity pak patří menší množství farem, které tu zdobí břehy a skály. Farmy velkou měrou přispěly k zapsání do UNESCO protože se tu díky farmám a přírodě vytvořilo unikátní spojení dávné kultury a zachovalé, překrásné přírody. Toto spojení je skutečně světovým unikátem. Farmy přestaly být obývané přibližně před 100 lety, poslední zanikla cca před 60-ti lety. Každopádně stavby stále stojí a místní združení se snaží o jejich údržbu - víceméně aby farmy vypadaly přesně tak, jako za doby svého provozu - místní tedy sekají trávu a pečují o domky. Raritou je i farma nejblíže u vody, která má prý tak dobré klimatické podmínky, že i zde na severu se tu pěstovaly meruňky a rajčata.

 vodopád Sedm Sester

 Jedna z farem, které jsou tu udržovány všude po stráních

L O M

Centrum  této vesnice - Fossbergom, je jedním z pěti v celém Norsku, které získalo v roce 2008 status Vesnice národního parku uděleného Ministerstvem životního prostředí. Tento status byl dán tomuto centru díky jeho unikátnosti a také proto, že slouží jako hlavní brána do Národních parků Jotunheimen, Breheimen a Reinheimen.

Vesnička je úžasná díky tomu, že má opravdu mnoho turisticky přitažlivých lokalit. V infocentru, kde je i muzeum, jsme získali výbornou mapku "Bergomsrunda walk", v jejímž sloganu se též píše "kde se potkává kultura s přírodou". A je to tak. Tato víceméně malá oblast má v sobě 14 bodů, z nichž každý by byl na delší dobu studování. My měli času dost, nestihli jsme stejně vidět všechno. Vyberu to nejzajímavější : prvním bodem - a tím hlavním - je dřevěnný kostel z 12. století. Má mnoho unikátních předností, včetně stavby stropu a obrazů. Má překrásný hřbitov, prohlídka je placená a listy s textem jsou v češtině (protože Norové myslí na všechno).

 unikátní dřevěnný kostel z 12. století

Pak je tu Storstabburet - obrovská historická sýpka, přetvořená v muzeum, věnující se sklízení a celkově hospodaření na polích v Norsku (oficiálně Muzeum Zrna a Zavlažování). Tato sýpka na nožkách (nožky jsou tam nejspíše kvůli tomu, aby nenavlhla uskladněná zásoba) je od roku 1560 největší sýpkou v Norsku. Pak je tu nádherný  a poměrně rozsáhlý skanzen Lom Village Museum - Presthaugen. Zde jsme byli prakticky sami, je tu klid, domy jsou vybaveny původním nábytkem a lze tu strávit v pohodě třeba celý den. Muzeum se snaží o to, aby bylo vidět, jak se tu v 19. století farmařilo.

rozsáhlý skanzen Lom Village Museum - Presthaugen

Dalším bodem, co vyzdvihnu, bylo Norské Horské Muzeum. První turistika v Norsku, horolezectví, zvířata v horách a jako hlavní lákadlo obrovský Mamut s prckem. Jedlíci ocení pekárnu, hned vedle dřevěnného mostu. Tato nejvyhlášenější pekárna v Norsku peče tradiční pečivo, vícezrnný chléb a sladké věci. Čeká se vevnitř a pekárna je lidem zcela otevřená (takže jim vidíte doslova pod ruce, všude to voní a je toho mnoho. Skvěle to chutná.

 Část centra protíná řeka Bøvra, je tu úžasný most, který postavila vesnice i za přispění místních truhlářských učňů

Tímto tento článek končí protože už není místo na další fotografie. Ty můžete najít ve druhém pokračování tohoto reportu a pak také na mých stránkách : www.martinekradek.cz, kde lze shlédnout podstatně více fotek a přečíst si více o Norsku - pokud máte tuto krajinu rádi.

Foceno s technikou : Nikon D90, objektiv Nikkor 18-200/3.5-5.6 G AF-S DX VR II, stativ Vanguard Alta Series + hlava 234AB, ND8 ŠEDÝ FILTR PRO-1D ULTRA SLIM 72mm. Foceno do RAWu, doupraveno pomocí Zoner Photo Studio 12.

Norské putování v roce 2012 - ČÁST DRUHÁ ZDE