NP Šumava - Průvodci Divočinou, Křemelná

Šumava je natolik nádherná, že jsme se do jejích krás ponořili i v tomto roce. A stejně jako před rokem ve Volarech, i v tomto roce byla hlavním důvodem akce NP Šumava - Průvodci divočinou. Tento rok jsme se dostali na Křemelnou - řeka Křemelná dokázala na Šumavských pláních za mnoho tisíc let vyhloubit nejhlubší kaňon Šumavy. A nejen o tom bude tento fotoblog ...

Program Průvodci Divočinou pro nás právě začal. Na místě se nás nakonec místo jedenácti sešlo jen devět, trochu škoda ale nedá se nic dělat. Do první nepřístupné zóny NP jsme sešli z cesty od Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu. Zde jsme scházeli kouzelnou přírodou podél Sekerského potoka a postupně začala téměř nekonečná spousta příležitostí k focení míst, která si o to přímo říkala.

Od první chvíle jsem věděl, že focení v této lokalitě nebude zrovna jednoduchá věc. Nejen že jsem se musel bleskově naučit využívat jakékoli příležitosti, kdy skupinka zastavila a rozkládat fotovýbavu ale musel jsem se pak i částečně smířit s tím, že z výkladu od průvodce uslyším shruba polovinu. Prostě buď fotit a nebo poslouchat - obojí dohromady nejde.

Magická místa, u kterých jsme se zastavovali, každopádně stála vždy za to.

Po cestě jsme narazili i na zbytky starého mlýna, který byl napájen ze Sekerského potoka. Bylo zde možné najít mnoho předmětů z té doby a my jsme zde našli i odpočinek na oběd. Samosebou bez šíření odpadků kolem sebe a pouštění tranzistoráků ptákům do uší. :-)

A to jsme se pomalu dostali dolů do Kaňonu Křemelná, kterým protéká řeka Křemelná (Na Soutoku - kousek od Čeňkovy Pily se vlévá do Vydry). Průchod poblíž či přímo u břehu řeky byl docela slušně náročný, od té doby jsem měl ale za sebou už mnohá překonání Sekerského potoka, takže jsem byl částečně připraven. Ono celkově skákání po kamenech nad hladinou té či oné řeky či potoka je s plnou výbavou (batoh, stativ, foťák...) docela zážitek.

Nakonec jsme se postupně vyšplhali zpět na cestu a dostali se svižným pochodem na parkoviště u Mechova. Zde jsme využili pohostinosti Hospůdky na Mechově, která měla poutače opravdu všude. Každopádně otevřeno měli pouze do pěti - to je jedna z nepochopitelných věcí, která nás velmi nemile překvapila už první den.

Minulý rok jsme se zůčastnili podobné akce v okolí Volar. Zde jsme pravidelně doráželi z výletů okolo páté - což je klasika asi pro většinu lidí - a asi jako každý jsme se po dni plném rohlíků s paštikou (dosaďte si klidně jiné podobné věci co jíte na cestách, asi se lišit moc nebudeme) těšili na pořádný dlabanec (tedy něco víc do žaludku, pokud možno teplého a po čem nám nebude špatně). Takové hospody - restaurace byly ve Volarech hned dvě naproti sobě (možná jich tam bylo i víc, Volary jsou už zase větší městečko). Každopádně jíst se dalo každý den a bylo vše v pohodě. Zde v Srní - ač malá vesnička ale zcela závislá na turistickém ruchu - se po páté najíst nedalo prakticky nikde. Nemilé překvapení první den - poutači opředená Hospůdka na Mechově, co měla dokonce ještě venku cedule měla do pěti. Přestože je to penzion, kde jsou tedy hosté a vaří se i pro ně, odbila pátá a konec. První den jsme dost zoufalí šli zpět do Srní (tam jsme totiž nic nenašli) a až cestou jsme narazili na penzion Růženka, kde nám vlastně trochu shodou okolností " paní domácí " (možná Růženka) dala trochu glutamátovou bramboračku a nějakou teplou uzeninu s pečivem. A to už měla oficiálně zavřeno - jak jinak - zavíračka byla v pět.

Tak si tak říkám, co je to za podivný styl, zde v Srní a jeho okolí. Po páté nedostanete najíst téměř nikde, nedej bůh, že by jste si chtěli vybrat z něčeho víc. A tak si plánujete výlet tak, aby jste prostě nějak stihli tu pátou - někde s jídlem - a nebo máte smůlu. Dostanete tatranku a nebo Gambrinus - ten vám nalijí do hrdla všude. Víc ale člověk moc chtít nemůže. Nevím, zda je to tím, že tomu tady trochu velí psi...

...a nebo že si tu nikdo moc neuvědomuje, že by se tu dala v pohodě otevřít dobrá restaurace co by měla zavíračku v deset a byla by myslím stále plná. V Srní je množství hotelů - jedni vaří jen pro klientelu u nich ubytovanou, další má zhasnuto ještě před zavíračkou (a možná i zamčeno) a tříhvězdový hotel Šumava na nás prostě dojem neudělal (prázdá restaurace - ani jeden host - nabídka sněz co můžeš za pár stovek předem - to už je zoufalství). Je tu každopádně plno " náleven " - tak třeba ta Pod Smrkem (pivo je sice kalorické ale večeři nenahradí a nakládaný Hermelín k večeři nemusím). U čeho se ale prostě musím zastavit jsou dvě věci - jednak naprosto výborná kavárna s domácími dorty a úžasnou kávou. Sedí se venku i vevnitř, zavírá se jak jinak - v pět. A to i v létě, kdy by holka měla kavárnu plnou nejméně do osmi. Opět moc nechápu PROČ. Druhá věc je pension Panenka. Tedy oni jsou dva - a to hned vedle sebe. Až na webu jsme zjistili, že ty dva velké baráky a dvě jídelní provozovny patří k sobě. Hlásá se tu, že provozují dvě restaurace - tak tedy dovolte mi pousmání - ta první má v takovém tom socialistickém kaslíku u vchodu napsáno, že vaří z eko-masa z místní farmy - což naláká. Uvnitř se ale nachází dost podivná jídelna s kasou, tácy a tabulí jak od Rozvařilů (známá pražská restaurace z dob socialismu, každopádně ještě funguje). U Panenky číslo dvě je grill bar bez venkovní obsluhy (ač tam nebyla ani noha). Zde se opravdu dělá slušné maso (divočina, možná i ta eko farma by byla k mání) a najíte se celkem v pohodě. Tato provozovna má každopádně do deseti hodin ale má neznámou pracovní dobu - otevřená třeba ve středu vůbec nebyla. Tím se pomalu dostáváme k poslednímu objevu - tím nám byla nakonec restaurace Spálený Vrch, která nejspíše vaří dobře ale nedá se objevit včas protože téměř nemá propagaci. Její cedule byla pouze před jejich domem a nikde jinde. Najít takový podnik by znamenalo prochodit Srní všemi směry a od toho tam člověk prostě moc není.

Článek uzavřu tím, že Srní má prý opravdu zlou pověst ohledně toho, že najíst se tam po výletu skutečně moc nedá. On se totiž vlastně nikdo ani nesnaží aby se dalo. Je tu hora penzionů, které prostě dají menší práci než vést ještě kuchyň. A tak tu můžete den co den vidět dvojice turisů či početné skupinky " kolistů - tedy cyklistů " jak marně hledají a hledají kde by se najedli a ono to prostě nejde. Zdejší lidé se pak diví, že tu není žádná " rejže " ale lidé si už asi pomalu díky tomutu přístupu zdejších zvykli nosit s sebou víc paštik a jíst ze svého. Což je docela smutné...

Nakonec přidám příjemnou legendu o Spáleném Vrchu, na kterém stojí restaurace námi už nenavštívená protože prostě volala moc tiše. :-)

Ke zdejšímu zalesněnému vrchu se váže dávná pověst, podle které odtud vylézali hadi a štíři v čele s „Králem hadů“ se zlatou korunou na hlavě. Lidé, kteří zde žili se ho natolik báli, že si vyžádali svolení les zapálit. Při velkém požáru údajně Král hadů a vše živé zahynulo. Jeho zlatá koruna se však hledá dodnes. Z popela vyrostl nový hustý les, který pokrývá Spálený Vrch.

A aby jsme neskončili horou textu, když je tento článek částečně míněn i jako fotoblog, přidám Vám ke shlédnutí ještě několik fotografií Vydry. Tato ničím nespoutaná řeka, razící si cestu mezi kameny je vděčným fotografickým objektem. Ze všech stran a ze všech úhlů vypadá nádherně a když se i povede počasí, výsledky dokáží být velice uspokojivé...

Foceno na Nikon D90, objektiv Nikon 18-200/3.5-5.6 G AF-S DX VR II a s použitím stativu + 2 filtrů (ND8 neutrální a polarizační).

Čerpáno ze zdrojů : Wikipedia, info-sumava.cz a mapy.cz

Více fotek a tipů na výlety najdete na mém webu www.martinekradek.cz