Opustíte rodinu kvůli osudové lásce ?

Jste relativně spokojení. Žijete rodinou, plánujete a postupně prožíváte dovolené, plníte si svou úlohu rodinného příslušníka a zasvěcujete jí svůj celkem pohodový život. Pak ale, dejme tomu po deseti letech okolo rodiny, ženatí - vdané, se něco stane. Objeví se člověk, který k vám dokonale sedne. Co v té chvíli uděláte ? Jaké rozhodnutí je to správné ?  

Začnete svůj život, ve kterém se dostanete do nějaké spokojené fáze a v ní pomalu postupujete dál životem. Máte partnera, s ním děti, dům, svou práci, své koníčky. Jste relativně spokojení, ale ne zcela naplnění. Žijete rodinou, plánujete a postupně prožíváte dovolené, plníte si svou úlohu rodinného příslušníka a zasvěcujete jí svůj celkem pohodový život. Pak ale, dejme tomu po deseti letech okolo rodiny, ženatí - vdané, se něco stane.

Objeví se člověk, který k vám dokonale sedne.

Dá se říci, že váš ideální protějšek. A stát se to skutečně může každému.

Co v té chvíli uděláte ?

Do té doby smíření ( smíření nemusí být nutně jen forma jistého obětování ) se svým současným partnerem, který k vám sedl protože jste v té době neměli na výběr. A nebo měli ale tento vám prostě sedl. Byl vám nejbližší, nejvíc jste si rozuměli. Podobné zájmy a nebo zcela jiné ale stejná vlna, na které to příjemně jelo celých deset let. A máte děti, umíte se o ně společně starat a dost často si to užíváte.

A přesto je řada lidí, kteří takovýto život zahodí během několika dní, mnozí snad několika hodin. Jako by je zasáhl blesk, zcela dokáží opustit život, jaký do té doby vedli a po hlavě skočit do vztahu s někým naprosto jiným. A nemluvím tu zrovna o padesátnících, kterým se zapálí lýtka. O " druhomízácích " , co po zavrtění zadku sličné mladice dělají často nevratné chyby. Mluvím o lidech, co trvale opustí rodinu, partnera, vedle nichž byli vlastně dost spokojení hodně let. A plánovali, radovali se, užívali si to. Pak během chvíle zahodí všechno za hlavu a nepomůže nic.

Jaké rozhodnutí je to špatné ?

Osudového partnera prostě poznáte. Do té doby člověk mohl pochybovat o zamilovanosti kohokoli, mávat rukou nad naivitou tohoto vzplanutí s často krátkou dobou životnosti. Na člověka, co k vám patří neexistují tabulky, schémata, nic. Říká se, že každý máme na této planetě ono mizivé procento šance, že potkáme člověka nám souzeného. Neřeším jak velká šance to je ale prostě existuje. V té chvíli pak můžete mít rozjetý život jakkoli chcete, s kýmkoli a kdekoli. Nastane velké dilema, zda tuto šanci promarnit a nebo využít.

Jak moc jsme všichni s tím, jak žijeme, spokojeni ?

Nejspíše celkem ano, pokud by ale nastala tahle situace, mnoho lidí dost věcí přehodnotí protože prostě musí. Nedá mu to. Odejdete a všichni se postaví proti vám, zanecháte za sebou pláč a výčitky. A nikdo se nebude těm, co člověk opouští, v ničem divit. Bude v tom rozvod, tahání se o majetek, všechna ta špína okolo. A pak je otázkou jak moc zásadně vás dokáže ovlivnit ten, pro kterého to děláte. Zda tohle všechno stojí za tu bolest, díky jednomu zásadnímu rozhodnutí. Pokud to člověk ustojí a rozhodne se, že svůj život kvůli komukoli nezmění, mnozí budou mít nakonec do konce života výčitky a mnohdy nutkání to vrátit zpět a rozhodnout se jinak.Tak jako tak, to dost zabolí. Buď vás a nebo ty, které opustíte.

Pro mnohé čiré sci-fi, které nás ale docela obklopuje. Nevím, kdo s tím máte jak velké zkušenosti, já takové lidi znám. Matku, co vzala své dvě děti a ze dne na den opustila manžela, rozvedla se hned další měsíc a všechno, co společně měli, nechala jemu. Prostě jen vzala to nejnutnější, popadla děti a odešli pryč. Dodnes toho nelituje protože díky tomu poznala muže, o kterém si je jistá, že k sobě osudově patří.

A zdát se to šílené může komukoli, vztahy jako takové jsou totiž zcela " nepojmutelným " mechanismem, co i přes svou zdánlivou jednoduchost málokdo šťastně vyřeší na celý život.