Svedená světlem a vdaná za temnotu

Aneb jedna z mých starých básní. O pocitech uvnitř, co někdy provází dlouhé etapy našeho života.

Ležíš tu v posledním stínu co zbyl.
Poslední kapka krve ti uhasila světlo naděje.
První láska je vždycky nejkrásnější.
Teď se cítíš jako bys v ráji spáchala prvotní hřích.

Pláčeš očima boha který tě obdaroval.
Šílený smích ďábla proráží tvůj štít.
Marně se snážíš utéct,otevíráš ústa v neslyšném křiku.
Jsi slepá a zavíráš jen prázdná víčka bez očí.

Říkáš radost a myslíš lásku zrozenou z duše.
Cítíš smutek a klopíš oči k zemi když pláčeš.
Myslíš si snad že svět je morová rána?
Potom každý hledá celý život svůj lék.

Někdo tě uvrhl do místnosti bez oken.
Něco ti šeptá že okna tu kdysi byly.
Narážíš do stěn tvořených tvým smutkem.
Ruce rozdíráš si do krve o prázdné myšlenky.

Jak prázdní jsme když se opouštíme.
Plní k prasknutí se milujeme v závějích vášně.
Svedená světlem a vdaná za temnotu.
Protančíš pod zemí bez křídel celou věčnost.