Každý stárne a každý myslím semtam zauvažuje, jaký bude on sám až bude ve věku svých rodičů. Jak moc dokážeme být dětmi i když si mnozí myslí, že dětství končí po prvních ostřejších pádech do reality. A někdo umí být dítětem po celý svůj život, podoben labužníku, donekonečna objevujícím svět okolo sebe. A máme tu vánoce, onu pohádkově magickou atmosféru, kdy někdo ještě cinkající rolničky uslyší a někdo už ne.
Tak možná i na mne pomalu dolehla místo chřipkové chrochtací epidemie jakási forma melancholie.
Možná podzimní a možná už zasněžená sněhem, bílým jako jogurt.
Tichá jako snění a dost dlouhá a hluboká na to, abych ji ještě nedostal z hlavy. Vlastně ani nevím, zda stojím o to, ji z hlavy dostat protože je vlastně krásná. Je o rodičích svých dětí, o tom, jací jsme když dosáhneme svého věku a jak působíme na ty nejbližší kolem nás - jak na své dávno dospělé děti působí ti, co je vychovali. Jací budeme, až nám místo třiceti bude šedesát a jak jiná bude doba a co zůstane stejné či ne. Uvažujeme jinak, žijeme rychleji, vše plyne svou současnou rychlostí kolem nás. Dívám se na toho svého jediného, docela osamělého člena rodiny, co mi zbyl a vnímám jak on vnímá vnímané kolem sebe. A každý to známe, tedy aspoň trochu. Staří lidé umějí být roztomile popletení a zároveň se s věkem zase pomalu přibližují dětem, kterým často dělají hodně dědečky a babičky. Život bere pak každý jinak, podle toho co ho po jeho dobu vše potkalo.
Dnes ráno v metru, plném uspěchaných pražanů začal zvonit asi tříleté holčičce nos.
" Crrrrrrrrrrrrr "
Skutečně to nešlo zastavit. Lidé se otáčeli a vzhlíželi od svých ranních dávek bulváru.
" Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr......... "
Ano, skutečně to byl nos. Byl tak malinký, že skoro nešel najít a kupodivu nesvítil, to zvládá jen Machovo ucho. Holt zatáčet k Šebestové se signalizací umí jen Mach, o tom není pochyb.Maminka té holčičky nakonec rezignovaně prohodila, že " to je divný, člověče " a odešli i se zvonícím nosem.
Lidem se roztáhly koutky úst v úsměvech protože každý v tu chvíli cítí trochu to samé, co ta malá. Protože staří nejsme věkem ani nijak jinak, dokud si opravdu nepřipustíme, že jsme. A stejně nejsme, vždycky rádi aspoň na chvíli uvěříme, že nosy zvoní ( stejně jako ve třech letech ) . Mnozí z nás dokonce v dětské společnosti zapadnou natolik, že nejde tak lehce poznat, zda je ještě dospělý přítomen, či ne. Nenechme ta křidélka někam ulétnout protože jsou důležitá, stejně tak jako vagon přepočítaných vanilkových rohlíčků, co nikdy nesníte protože je jich jednoduše moc.
A jací budeme třeba za oněch třicet let ? V mnohém stejní, mnoho z nás po celoživotní honičce strháno ale třeba s dobrým pocitem, že jsme do cíle doběhli s pocitem, že po nás zůstala kupa dětí a my nezestárli kdesi uvnitř. A pak budeme sedět na lavičkách a krmit holuby, v jednom uchu nám semtam zapíská, strávíme více než malé množství u doktora a s nadšeným pocitem v sobě semtam zase zpětně vyklubeme prcka, co mu zvoní nos a věří, že nebe je plné marcipánu a mléčné polevy se šlehačkou, jen si líznout.
Protože všichni jsme takoví, ať už jen nám kolik chce let.
Krásné vánoční svátky, přátelé. :)
